S Anet jsme vyrůstaly. To už většina ví. Vybíhala jsem schody, klepala jim na dveře, navštěvovala ji a vyjídala cini minis. Ona sbíhala schody, klepala na dveře těsně po té, co hrom zatřepal oknama - jestli nemůžu jít na chvíli k ní, ohřívá si párky, je doma sama a má strach. Tak jsem vzala talířek se svou rozjezenou večeří a šla.
Teta. Jinak už její mamce neřeknu. Hádám, že se s námi museli pěkně natrápit. Její i mí rodiče. Nestačí, že máte svoje děti, musíte se starat každou chvilku i o to sousedovo.
Teta. Jinak už její mamce neřeknu. Hádám, že se s námi museli pěkně natrápit. Její i mí rodiče. Nestačí, že máte svoje děti, musíte se starat každou chvilku i o to sousedovo.
Když se stěhovali k babičce, obrečely jsme to. Ztrácíme dětství, ztrácíme to, na co jsme byly zvyklé od malička. To zázemí. Když se cokoliv dělo, stačilo jednoduše vyběhnout ke schodům. A to bylo pryč. A tak se navštěvování prodloužilo o pár ulic dál, o jeden kopec, s činžáku se stal dům. A tak si zakusila už i její babička, co je to starat se o návštěvu, byla jsem tam jednu dobu pečená vařená.
Konečně jsem to mohla zúročit alespoň tím, že jsem je všechny na památku vyfotila. ♥
Konečně jsem to mohla zúročit alespoň tím, že jsem je všechny na památku vyfotila. ♥
Vaše Sova
Žádné komentáře:
Okomentovat