7/09/2018

VYHRABAT SE NA NOHY

... a udělat si pořádky

Ještě stále se křísím z poslední zkoušky. U nás doma nikdo netuší, co to je držet se na vysoké škole, z vlastních zkušeností, ale jen z pohledu na mě a občasného vyprávění přítelkyně mého bratra, která pokračuje na doktorské. Bioložka, dámy a pánové. A já chabá literátka - požvýkaná ze všech stran, neustále unavená, podrážděná a odmítající druhé, protože nemá čas. Pak se na všechno vykašle, čas si na ně udělá, ale o to víc je potom nepříjemná, protože zase nestíhá - jako vždy.

O škole a celkově o každodenních strastech sem píšu málo, nejde o deníček. Ale když sleduju prodlužující se pauzy, než sem zase něco přidám, nelíbí se mi to. Studuji sice literaturu, ale pod historickým modulem = literatury se dočkám, když si ji tam lupnu jako béčkový předmět, ale jinak se musím šrotit historické metody, hospodářské dějiny... Kam ta literatura zmizela? A ne, opravdu mi nestačí, že čtu knížky, i když historiků, není to to, co na bakaláři. A mě to přestává bavit.

Pokud to nespasí má připravovaná diplomová práce, kterou jsem si přizpůsobila tak, aby mě téma zajímalo, nevím. Nebo Slovinsko, kam se na půl roku v rámci studia chystám, ale nejsem si jistá, jestli jsem dost odhodlaná na to, opustit na tu dobu všechno a všechny tady. Protože se tam chystám pochopitelně úplně sama.
Myslím, že právě škola je teď původce mých depresivních myšlenek. Taky se obávám, že kdybych vyrazila k odborníkovi, tak mi je jen potvrdí, což odmítám. Nějak pro mě přestává mít smysl všechno, co dělám, co se děje okolo a pak to završím otázkou: Proč vlastně jsme? A pak už to jede.

Vzhledem k tomu, že odpovědi se nikdy nedočkám, snažím se s prázdninami začít fungovat tak, abych si našla zábavu, která mě naplní, vytvoří smysl, proč teda dělám, co vlastně dělám... zkrátka jsem se rozhodla konečně založit facebookovou stránku (odkaz časem přibude), kam vložím své fotky (ano, pořád nic takového nemám, takže vlastní úsilí šířím do okolí minimálně.) Chci se zase posunout v úpravách. Chci začít znovu kreslit, číst to, co mě baví, mít čas na sebe i své blízké, protože pro ně já tady jsem.

Takže školo, promiň, ale sereš mě. Teď dost. A mám necelé 3 měsíce na to, abych se posbírala a měla sílu ti zase čelit, jinak tě hodím pryč.

A vám všem teď přeju krásné léto. Nejen prázdniny jsou o tom, aby jsme vypli a užili si volno. Ale aby jsme si uvědomili, že od něčeho utíkáme - a jestli je dobře, že se vracíme tam, kde nechceme být.

Vaše Sova