NIKOLA

Těžko uvěřit, že tyto fotky vznikly úplně ve stejný den, kdy jsem fotila Marťu. Počasí se změnilo neskutečně rychle. Ještě hůř se věří tomu, že jsem Nikču fotila naposledy, když byl ještě Daneček takový prcek. Někdo si ji dokonce může pamatovat jako těhulku.

S ní je focení vždycky hrozně rychlé. S každým výsledkem jsme spokojené, pořešíme, co se stalo za těch 100 let, co jsme spolu nemluvily, a pak si jdeme zase každá svou cestou.

Přitom jako děti jsme si byly neskutečně blízké. Pravidelně jsem ji navštěvovala, prošly jsme si spolu školkou, základkou, ale i střední. Teprve pak se to utlo a přestaly jsme se vídat úplně. Proto jsou pro mě tyto chvilky s foťákem vzácné. Jsem ráda, že ji vidím aspoň na chvíli.

S tímto dnem se pojí ještě jedna událost, a to ta, že mi po 7 nebo 8 letech odsloužil notebook a já byla uprostřed úprav hodovních fotek a těchto z parku. Ten den jsem přešla od zoufalého smíchu k myšlenkám na zhroucený svět, protože se to stalo v nejhorší možné době. Jak jinak.

Díky tomu jsem ale koupila něco, co reaguje na kliknutí myší okamžitě, na což jsem už pár let zvyklá nebyla, pořídila nové programy na úpravy fotek a začala se zase trošku hledat. Všechno zlé pro něco dobré, ne?

Vaše Sova