POČETNÁ RODINA

Jedno focení poštorenské rodiny; A jak to mám vlastně s těmi hasiči?

Přestože šlo původně o focení rodiny, jako úvodní fotku používám poštorenský kostel, který má pro mě obrovský význam. Fascinoval mě pokaždé, když jsem kolem projížděla v autě. Je zároveň bodem, který ohraničuje můj druhý domov. Nejen, že se do Poštorné jezdí k babičce, ale i na hasičskou zbrojnici.

Poštorná může za to, že běhám. Sice jsem začínala u mladších ve Valticích, ale v té době běhali všichni okolo mě - rodiče, sourozenci, sestřenice, teta, děda byl starosta sboru... Pěkně jsi byla naivní, holčičko, když se tě v šesti ptali, jestli budeš taky běhat, až budeš větší, a tys zatvrzele řekla "nikdy", protože se to po tobě prostě chtělo.

Nepamatuju se přesně jak dlouho jsem běhala za děcka, ale pak jsem přestala, protože jsme se jednoduše jako tým rozpadli. A pak v patnácti přišel taťka, o kterém jsem teď chtěla napsat, že si byl poprvé jistý, kolik je mi let, ale i tehdy došel s otázkou: "Tobě už je patnáct, že?" Protože jsem už mohla běhat za ženy v jeho týmu v Poštorné.

A jsem tam do teď. Mamka tehdy práskla dveřma, hasičina není úplně nejbezpečnější sport, ale který taky je? Jeden z nejhorších držkopádů jsem zažila, když jsem se zasekla o překážku, přeletěla přes ni, narazila si pánev, zlomila cosi v nose a měla lehký otřes mozku.

Ale doktor na úrazovce měl nervy pevné jako skála a poslal po mně vzkaz, aby se neopovážili poslat k němu i ostatní závodníky, když zjistil, že je více potenciálních pacientů.

Hanka, která mě požádala o toto focení, je od loňska jedna z nás. A má to štěstí, že přišla do týmu, který je snad poprvé (co si pamatuju) v takové sestavě, že se máme rády - všechny. Protože, co si budem, v jednom týmu běhají ženy v rozmezí 15-35 let, rozdílné zájmy, rozdílné názory, jindy je víc líná jedna, potom zase druhá... A zázrakem se pořád běhá. Konečně jsem šťastná za to, že se potkala taková skupina, která je ochotná se na všem domluvit a těší se na tréninky.

Hanka má můj obdiv v tom, že se do všeho vrhla s vervou. Má energii se zapojit, je šťastná za to, že potkala někoho, s kým nemusí řešit jen rodinné záležitosti - protože právě až u tohoto focení jsem zjistila, že bych nepřežila ani den v náletu tolika dětí.

Vrátila se do Poštorné, kam cítí, že opravdu patří. Stejně tak jako pro mě bude Poštorná kus domova. A jsem ráda, že jsem jí tímto krátce stráveným časem pomohla vytvořit památku na všechny členy rodiny a stejně tak sobě na ten kostel. Protože se vždycky všechno točilo okolo něj.

Vaše Sova