12/04/2016

MILÝ JEŽÍŠKU

I já mám Ježíškoviny ráda

Ležela jsem na powerjóze už po cvičení, nastal čas meditace. Do uší mi proudila slova, která mi měla navodit vzpomínky na dětství, co jsem si přála pod stromeček. A uvědomit si, co bych chtěla teď.

Nejdřív jsem si vybavila obraz malé holčičky, jak otevřela dveře do obýváku, odkud na ni zářil rozsvícený stromeček, pod ním ležela halda dárků: "Jéé...," rodiče rožli světla a hned na to malá vykřikla: "JÉ, JÁ MÁM KOČÁR!" Byl postavený za stromkem, měl tmavě zelenou barvu, hezky splýval... Fungoval stejně jako opravdový, byl boží. Kde je teď, netuším, pravděpodobně ve sklepě.

Dlouho jsem rodiče otravovala s tím, že chci velké klávesy (malé už jsem měla, ale tam jsem nezahrála vyšší noty, nebylo kde...). Nikdy jsem je pod stromečkem nenašla. Přesvědčovali mě, že mi hraní stejně nevydrží, bude to zabírat zbytečné místo a tak dále. Znáte rodiče, když Vás chcou od něčeho odradit. Ale ty klávesy se jednoho dne doma objevily. Nevím už jak, nebyly pro mě, taťka mi to jen přišel oznámit, že je máme půjčené. Taťka i brácha jsou hudebníci, takže byli logicky ve vedlejším pokoji. Jednoho dne jsem si pro ně prostě přišla a od té doby je mám pod postelí a teď ve vánočním období jsou ideální na hraní koled... Bratrovi nechybí, ten je kytarista. Nenechám na ně padat zbytečně prach. PS. Minulý týden jsem na ně naučila hrát i Samce podle not. 
Klávesy doma byly. Mým novým snem se stala zrcadlovka. Ale o ní jsem si opravdu mohla nechat jen zdát, drahá záležitost, pro mamku zbytečná. Jak to dopadlo víte - když tak si to můžete přečíst tady a něco k tomu tu.

Poslední věcné přání, které si vybavím, byla čtečka. Maturita se blížila, nastal čas nahnat povinnou četbu, do knihovny se mi létat nechtělo. Alespoň tu jsem pod stromečkem našla.

Jenže, co chci dnes? Opravdu nic. Neznamená to, že by mě nepotěšily dárky, naopak, já se raduju opravdu ze všeho. Od oblečení, které si raději vybírám sama, po čučovinky v podobě prstýnků, knížek (i ty mi vlastně rodiče přestali kupovat, protože si řekli, že chodím do knihovny, tak na co...)... no a teď mi vlastně vypadlo, co ještě. Já fakt nic nepotřebuju.

Co je nejsilnější? Vybavení si toho, jak na ty Vánoce sedíme všichni spolu, smějeme se, vtipkujeme a děláme radost jeden druhému, čekáme, jaká bude reakce právě na ten dárek od nás. A to mě baví. To mám ráda. To si přeji. Ať sedíme každý rok všichni spolu, jsme zdraví a šťastní. A kéž by věčně... Ale to je prostě přání, které se nikdy nemůže splnit.

Hezkou druhou adventní neděli, přeje

Vaše Sova

6 komentářů:

  1. Ahoj Rony, moc hezky jsi to napsala. Kéž by se to aspoň Tobě splnilo. Já bych Vánoce nejraději přeskočila...

    OdpovědětVymazat
  2. Moc pěkně napsané :)

    Mě velmi mrzí, že to jsou první Vánoce, kdy už jsou obě babičky vdovy :( ale bohužel takový je život a snažím se spíš myslet na ty šŤastné okamžiky...

    OdpovědětVymazat
  3. Napísala si to prekrásne :) Vidím v tom aj seba, keď som bola malá túžila som po všetkom možnom a dnes sa už teším na to, kedy uvidím rodičov :)

    OdpovědětVymazat
  4. It's an amazing story!
    So much emotion!
    www.recklessdiary.ru/

    OdpovědětVymazat
  5. tento clanok si napisala krasne. ;) Mas skvele prianie. :)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc hezky napsáno... a vývoj máme podobný. I když já mám ty dárky pořád tak nějak ráda. Stačí mi malé, hezký diář apod., ale ať mám na Štědrý den nějaké to překvapení :)

    OdpovědětVymazat