2/14/2016

BABIČKA

O mé babičce, která mě nabádala, abych se nevázala, abych si užívala a naučila mě pít tequilu.


Fotka je z Vánoc, kdy jí udělaly největší radost zvířátka do betléma (zleva: taťka, brácha, babička, děda).


Znáte to, jdete k babičce, vypadáte bledě, všechno, co máte na sobě, je nové, vyrostli jste a určitě jste hladní. Spousta babiček potom poučuje, co se dělo za jejich mladých let, že nebylo to a tamto a že by si spoustu věcí nedovolily. Někde je ještě bonus v babičce, která chodí do kostela a byla by ráda, kdyby se přidali i ostatní členové rodiny. No, tak já to mám trošku jinak...

Babička je z Lanžhota, to znamená, že je z vesnice, kde se ještě najdou tradice, které se přísně dodržují, tak jako například ten kostel, nářečí mají hodně své (v okolních vesnicích a městech už toho neslyšíte tolik, co u nich), některé starenky mají stále svůj šátek a kroj, krojové hody jsou tam samozřejmě taky, to máme dokonce i my, jen u nich je to opět na jiné úrovni. Babička už několik roků bydlí ve Valticích a pořád mluví stejně.

Má návštěva často začíná tak: "Veroniko, pocem, já ti mosím něco řéct." Pobaví se nad uplynulými událostmi, co jsem u ní nebyla, tahá ze mě novinky, které já samozřejmě nikdy nevím, tak mi řekne, že su hovno drbna. Do kostela nechodí (doteď se divím, že kvůli tomu neměli se svou starší sestrou rozpory, ta totiž stále žije v Lanžhotě).

Dá si ráda 2 deci červeného vína, které jí posílá rakouský pán přes dědu, ideálně s colou → bambus. Ale když už je oslava, tak se otevírá rovnou zlatá tequila, kterou nás sama naučila pit a tak už je to tradicí, že když jsou Vánoce, nahoře si děti hrajou s dárkama u stromku a dole se pije.


Nikdy jsem od ní neslyšela: "Kdy bude svatba?", protože to by nejradši neslyšela vůbec. "Veroniko, nevaž sa, si ještě muadá." To mi říkávala v

době, kdy jsem měla skoro 3 roky vztah. Teď mám přítele, se kterým jsme nedávno slavili rok (ne, dnešního Valentýna neslavíme), a nakonec už od ní nic takého neslyším, možná to bude i tím, že on bydlí hned v blízké vesnici, takže si náramně oba dva rozumí.

V jedné době jsem chodila k babičce, kde jsem měla své útočiště. Mohla jsem říct i to, co jsem se bála říct doma, nebyla jsem odsouzená, i když tam byly nitky pochybností, jestli to přece jen té mamce neřekne. Vždycky jsem se tam dočkala pochopení, pobavila se nad zážitkama, které mi často vypráví, potom si jako vždy zdřímla u televize a šla odpočatá (samozřejmě i přežraná) dom. Loni oslavila 70... a co si budeme, s věkem je to horší a horší, jak s pamětí, tak s jistými věcmi, kdy už si člověk uvědomí, že nemůže říct jen tak cokoliv a řeší se ty nejmenší hovadiny typu, jestli se s dědou o něčem bavili včera nebo to bylo už předevčírem. A potom čekejte, jak to dopadne, kdo má vlastně pravdu.

Jsem opravdu ráda za to, jaká je, protože mi otevírala oči. Nepeskovala mě, ať su slušná, maximálně to řekla jen ze srandy, protože sama má v oku toho ďábla. Dozvím se, jak si vybírala v mládí kluky, že od 15 pracovala, kolik toho mohli naspat málo, jaké měla zážitky se sourozenci, jak dělali zle rodičům, jak je načapali kouřit na hřbitově za zítkou cigarety...

Kolikrát ze mě tahala novinky a viděla jsem, jak číhá na to, co jsem udělala za hovadinu, aby se mi vysmála. Hrávala jsem s ní člověče, nezlob se, žížalky, kde jsme po žebříkách šplhaly nahoru a po žížalách letěly "dúle" a to jsme teprve obě dvě nadávaly. U zdobení perníků to vypadá podobně, proto si vybírala jednodušší vzory a mně házela ty složitější. Její legendární luštění křížovek: "Veroniko, mně to tu nevycházá." "Co tam máš?" "Létající kůň na pět." "Pegas." "Aha, já tu mám tátoš." Ani nevím, kolik roků je to zpátky, ale tátošovi se smějeme pořád.

A pořád je to ta babička, ke které dojdete, dostanete najest, řeknete, co je nového, kolem ní poletují mí mladší bratranci, dělá pro nás první poslední. Ale čerta z oka neztratí už nikdy.

Co vaše babička, podělte se se svými zážitky. Já mám ještě jednu babičku z taťkovy strany, ale tam jsme už od dětství nejezdili častěji, než na svátky a oslavy, proto s ní nemám tolik zážitků.

Vaše Sova

9 komentářů:

  1. krásne napísané :) ja som mala jedu dobru babičku, veľmi rada na ňu spomínam :)

    OdpovědětVymazat
  2. Rok jsem tu Veroniko nebyl a jak jistě víš, nějak jsme se sobě ztratili. Takže už máš nového přítele, jak předpokládám? A byla to taková velká láska, ne? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je pravda, všímáš si dobře. :) Teď je to velká láska :), tehdy to byl spíš spokojený vztah, který se vlastně sekl na jednom bodě a já věděla, že to nestačí.

      Vymazat
    2. Tak ti přeji ať je to ten pravý. :)

      Vymazat
  3. Welcome back, Sovi :-)

    Jsem ráda, že opět píšeš. Krásně se to čte. Pozdravuj babičku :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Já mám už jen jednu babičku a ta je bohužel už velmi nemocná. Pamatuji si ale dobře dobu, kdy jsme byli s bráchou menší. Vždycky se mě taky na všechno vyptávala, vyvařovala nám a tančila po kuchyni. Jednoho dne však dostala mrtvici a teď už je to čím dál tím horší... Kéž by se dal vrátit čas. Přeju té Tvé babičce hodně zdraví a spokojených let. :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Krásně napsané. Tohle jsou přesně chvíle, kdy je mi líto, že už ani jednu babču nemám. To je hold život!

    NEPLECHA NA PLECHU

    OdpovědětVymazat
  6. To musí být radost, mít takovou babičku. :)
    S jednou babičkou mám společnou zahradu, ale překvapivě mám lepší vztah s tou "druhou", která bydlí mnohem dál. Ďábel z oka nekouká ani jedný z nich, ale o té "druhé" (taky z mamčiny strany) jsem zrovna včera psala sloh na Ájině, vybrala jsem si jí jako člověka, kterého obdivuju. Bohužel mě narozdíl od tvé babičky poučuje, hlavně kvůli nepořádku, protože je až úzkostlivě pořádná, ale za to mě díky svý povaze a toho, že pochází z hodně chudých poměrů naučila, že život je krásný a že nemá cenu si na nic stěžovat.

    OdpovědětVymazat