2/22/2016

MĚSÍC

Jak ho vlastně vnímáte?


Než se ponořím do myšlenek o měsíci, zabrouzdám trošku do soukromí. Hned ze začátku jsem si porušila jedno pravidlo a to to, že budu přispívat každou neděli. Chtěla jsem, ale někdy se uděje tolik věcí, že člověk nemá chuť psát, jen ležet zamuchlaný v duchnách a nadávat na prašivý život. Doplatila jsem na to, že důvěřuju. Ukradli mi skoro 5 000 na novém bytě, snědli jídlo, které jsem tam měla do zásoby, spali v mém povlečení, vypaplali mi šampony... A to jen proto, že jsem se nestihla pořádně kvůli zkouškovému zabydlet a byla tam jen občas. Jenže teď začíná nový semestr, já dojedu na byt, je vyměměný zámek, musím si tu udělat pořádky, zjistit, co vlastně teda nemám a začít od znovu - a nebo se odstěhovat pryč, pokud to tak půjde dál. Liskala bych za to, že si člověk bere něco, co mu nepatří a není schopný se ani zeptat...

Dnes svítí krásně slunko, z nádraží to mám v Pardubicích kousek na byt, pěkně se projdu, většinou mi to zlepší náladu, jenže teď jsem věděla, do čeho jdu (nebo vlastně jen tušila a o to hůř) a náladu jsem měla na bodu mrazu.

Jsem naštvaná, je mi na nic, peru povlečení, abych měla večer v čem spát a přemýšlím nad měsícem. Jo, nad měsícem, nad tím, co v noci nevidíme, nevnímáme a někdy právě naopak, vyráží nám dech. 
Pamatuju se, když jsem byla malá a my jeli naší škodovkou dom, jelo se přes les a já vždycky měla nalepený čumák na skle a sledovala měsíc. Pořád byl tam, kde my. Přemýšlela jsem jak to, že jede stejně rychle jako my, měla jsem vlastní teorii, on nás hlídá. A když jsem jednoho večera měsíc neviděla, byla jsem smutná.

Dnes to mám podobně, zůstalo mi to. Vím, že měsíc nemá pod sebou škodovku, nejezdí a nesleduje mě, jen když ho vidím, ale vzpomenu si na ten pocit, že nade mnou někdo je a hlídá mě. Aby se neděly špatné věci. Že je tu něco víc, než my, něco co nikdy neovlivníme, ale byla bych radši, aby nás to zahltilo, protože lidi špatní jsou.

Dnes jsem vstávala v 5, abych dojela včas do Pardubic. Kdybyste viděli ten měsíc ... Na jedné straně už šla vidět světlejší obloha, ale na té druhé bylo obrovské žluté zářivé kolo těsně nad kopci. Měsíc jak Brno (čti za Brnem). A já viděla jen jedno: "Jo holka, teď v tom plaveš, ale neboj..."

Teď čučím z okna a sleduju denní chod Pardubic, sluníčko svítí jak splašené a já dnes zahájím nový semestr, který netrvá jeden měsíc, ale rovnou tři a já su zvědavá, kde do té doby skončím...


Vaše Sova


3 komentáře:

  1. Když jsem šel včera k oknu a viděl ten měsíc. tak mi nedalo abych nevzal foťák a hned ho nevyfotil. S tím bytem nejsi sama. Mně se po dva roky se někdo vloupá do německého bytu a čeká mne tam přikvapení když tam přijedu. Žádné cenně věci tam nenechávám, když jedu do Čech, ale nejhorší asi je, jako u tebe, když vím že se vyspal v mé posteli a seděl mi na mém záchodě. Je to hnus. Těm bych usekával ruce. Přesto ti přeji hezký pohodový týden.

    OdpovědětVymazat
  2. Zůstala jsem čučet, jsem netušila, že je tohle vůbec možný...snad se to po vymění zámku už nebude opakovat! Nad měsícem jsem v dětství přemýšelela podobně, když ho vidím dnes, mám "jen" lepší náladu, ale nikdy jsem nad ním nerozmýšlela nijak do hloubky..

    ChicByJane.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  3. To ti někdo cizí zabral pokojík a postel a všechno, co jsi měla na bytě? Byla bych taky hrozně naštvaná. Nesnáším, když mi někdo leze do soukromí. Držím palce, abys měla brzy opět bezpečné a útulné bydlení. :-)

    OdpovědětVymazat