7/11/2016

ČERNÉ MYŠLENKY

Tak jdeme zase na to


Dlouho jsem přemýšlela, čím navážu na ten "rozběh" nového blogu. Mám hlavu plnou všeho možného i nemožného, nápadů, jak to tady vylepšit, jakou strukturu tomu dát. Jasně a stručně: Budu dál psát + si tu udělám vlastní portfolio. Na 500px jsem nevydržela ani chvilku a Instagram ... to není ono. Dumala jsem a dumala, jestli zase měnit vzhled, nebo to zatím nechám tak, jak to je. Asi to nechám. Stejně mě zase něco napadne.

Začalo mi volno. Prázdniny. Nádech svobody. Zkoušky za sebou. A mě stejně teď bolí hlava a cítím se vyčerpaná. Objevila jsem se ve fabrice, sedím za mašinou a "boduju matky." Ne, nezvedám hodnotící čísla, jak která matka obstála ve své funkci, ale svařuju matice. Možná mě měl někdo natočit, než jsem si zvykla na létající jiskry a popálené tričko i s teplákama - obojí vypadá jako cedník. Po práci mám sice čas, ale jsem unavená. A chci číst. Moc chci číst, co mě baví, co se mi doma kupí, co není do školy (a už předem ve mně hlodá červíček, že bych přece jen měla načítat na bakalářku, odbornou ke státnicím...).

A proč píšu teď? Zrovna teď, když mám dnešek celý zabitý, nebyla jsem vůbec doma,

jen jsem jezdila tam a zpátky s taťkou, který potřeboval něco zařídit a mě čeká už jen další noc a hned ráno zase práce?

Čtu Tohle byl můj pokoj od Natálie Kocábové. V ELLE o té knížce psali, mě očividně zaujala, líbila se mi později i obálka v knihkupectví a mám ji doma. Dost dlouho na to, abych ji už konečně otevřela. Na databázi knih není moc hodnocení a když už tam jsou, nejsou dobré. A já si jen řekla, že se na to podívám sama za sebe, nenechám se zviklat. A mě to baví. Mně se to líbí. Ona má stejně černé myšlenky jako já. Stejně uvažuje nad tím, co kdyby. Ve všem vidí smrt. Jako já. Takže ještě nevím, kam se závěr knihy ubere, každopádně už teď je mi moc blízká a nevím, jestli je to dobře.

Protože, co si budem. Takové myšlenky jsou cesta porostlá šíleným trním přímo do šaškecu (blázinec pozn. Sovy)

Tak mě tu máte, s hlavou plnou pavučin a chce to ven. Pavoučí nožka už mi vyčuhuje z ucha. (Nevím, proč píšu zrovna toto, když mám arachnofobii jak prase.)

Vaše Sova


2 komentáře:

  1. Skvěle sepsaný článek! Ať ti to v práci rychle utíká, já jdu dneska až na odpolední (do večera, ale aspoň ráno něco stihnu..) :P O té knize jsem zatím neslyšela, asi se po ní podívám..a černé myšlneky občas nejsou na škodu. Těch sluníčkářskej je někdy až moc.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Rony, tak ráda Tě zase vidím! Po dlouhé době zas nový článek. Snad budeš v psaní pokračovat. :-) Ale proč ten černý nádech? Vždyť je léto! Chápu, práce ve fabrice nezní moc lákavě, ale je to jen brigáda, ne? Taky jsem dělala něco podobného, i když ne matky, ale kancelářské potřeby. Ptala ses, co teď dělám. Pracuju na Krétě pro jednu cestovku jako delegátka. Jsem tu už od začátku dubna. Není to taky lehká práce, hlavně s Čechama. Furt si stěžují a jsou naštvaní. Má to ale i světlé chvilky. Jen se mi celkem hodně stýská. Píšu si i blog o Krétě, tak se můžeš mrknout. Mam tam i dost fotek. :-))
    http://kalimeraliebekreta.blogspot.gr/
    Užívej si léto a buď ráda, že máš kolem sebe své blízké. Věz, že bez nich je to pak ještě horší... když jsi na všechno sama.

    OdpovědětVymazat